Není nad to si čas od času prověřit, jaké informace jsou na internetu agregovány pod Vaším jménem. I přesto, že jste si jistí a máte čisté svědomí s Vaší internetovou aktivitou, tak postupte o krok dále a zjistěte si, jak s ní nakládají Vaši jmenovci.

Sami se můžete přesvědčit níže nabízeními nástroji, které Vám pomohou pro rychlý průzkum.

Free nástroje:

• https://pipl.com/
• https://www.google.cz/ (Jméno vložte do uvozovek místo Your name)
• http://www.123people.me
• http://www.yoname.com

Pro gurmány placené:

• http://www.spokeo.com/

Našli jste nějaké informace, které Vás překvapily?

Svoje světové turné jsem omezila na asijský kontinent, konkrétně finančně lákavé státy jihovýchodní Asie, ale zase jsem tu obrazila kdejaký kout. A tak mám za opaskem pár zajímavostí, se kterými se ráda podělím s laskavým čtenářem našich internetových stránek.

Ale dost už bylo úvodního slova. Přesuňme se do Singapuru.

Co se Vám vybaví, když se řekne Singapur? Asijský městský stát? Pokuty za přežvykování žvýkačky na ulici? Úvodní písnička z Willyho Foga?

Mně jako první na mysli vytane Smrt.

Smrt? Není to trochu ponuré? Ale kdeže. Mám na mysli SMRT – Singapore Mass Rapid Transit. No prostě systém veřejné dopravy.

Když jsem poprvé vlezla do útrob metra, dostaly mě dvě věci. Jednak čistota prostředí, která je vysoko nad západním standardem. Všechno voní novotou. Je jasné, že v Singapuru peníze nechybí, a tak se může směle investovat i do 102 stanic a 150 km místní MHD. Ale na druhou stranu Vám hrozí vysoké pokuty, pokud si dovolíte srknout džusu nebo se dokonce zakousnout do sendviče. Účet za konzumaci: 8.000 Kč.

Ne nadarmo se Singapuru přezdívá „a fine city“.

Druhá věc, která je ale pro Čechá zdrojem nekonečného pobavení, je právě jméno místní organizace. Motto SMRTi je: „Moving people, enhancing lives.“ Prostě SMRT Vás ráda sveze a vylepší život. Ale tím to celé nekončí, interního marketingu SMRTi se najde v metru přehršel, a tak se našinec může dosyta bavit nikdy nekončícími dvojsmysly.

Některé prostory metra jsou k dispozici pro prezentaci firem – billboardy, polepy, city-lighty. Klasika.

Nejvíce kreativní byla prezentace piva Tiger,  to je jedno z nejpopulárnějších piv v jihovýchodní Asii. Tohle pivo se začalo vařit v 30. letech 20. století a nyní patří pod skupinu Heineken.

Kreativici od tygra instalovali do singapurského metra velké plátno s kamerou, které snímá okolojdoucí. Okolo plátna je obrandovaná prezentace piva s otázkou: Co byste udělali pro láhev Tigera?

Pokud jdete dostatečně pomalu (a v metru se neběhá, to by byla pokuta!), tak vás kamera zachytí a přidá nad vás bublinu s odpovědí. Jak je vidět na obrázku, já bych zrušila slibné rande.

Hravost se Tigerovi vyplatila, u plátna téměř pořád někdo postával. Podívejte se na video zde.

Podle obsahu článku na jeho sny dojde, alespoň co se hodinek týče. Analytička výzkumnické agentury Forrester naznačuje, že Apple najmul spoustu nových zaměstnanců se zaměřením v této oblasti a jeden z dodavatelů přišel s technologií ohebného skla, z kterého by snad hodinky měly být postaveny. Funkcionality by měly být částečně přebrané z Apple smartphonů, nicméně více známo není. Včetně ceny nebo data uvedení na trh. Které prý ovšem není plánováno v nejbližší budoucnosti.

Ta informace mě zaujala v souvislosti s jiným článkem. Londýnský kreativní ředitel Rusell Davies ve svém blogu o gamifikaci tvrdí, že jeden z nejsilnějších herních principů je předstírání. Nevznikají tak hry, které by se daly koupit v obchodě nebo appstoru. Píše spíše o všednodenních představách, které máme když si objednáváme short Latté ve Starbucks. Neřekneme malá káva a hned si můžeme představit, že jsme zasvěcení do nejvniternějšího fungování celé značky. Celé to nazývá Barely Games, neboli ve volném překladu skoro-hry.

Úspěch filmů o tajném agentovi Bournovi je dost pravděpodobně daný množstvím času, který agent ve filmu stráví cestováním. My jako diváci si pak můžeme každý den hrát, že jsme on. Ať už jsme právě doběhli tramvaj nebo se prodíráme přeplněnou ulicí centra města a unikáme tajným agentům v patách. Není to úplně vědomá aktivita, jen se část naší mysli chce zabavit při víceméně nudných aktivitách.

Tahle paralela skvěle funguje právě s hodinkami.

Když se bavíme o produktech budoucnosti, někdo zachytil Sergeye Brina z Google s prototypem slavných hi-tech brýlí na očích. Na co si hraje on nemůže být zřejmější. Příběh o tajném agentovi vybaveném military-grade technologií v newyorkském metru je naprosto svůdný pro kohokoliv se špetkou představivosti. Jistě, možná má černou čapku a černé sportovní oblečení jen protože je to pohodlné. Ale jak jsem psal už dříve, velká část té hry se neděje úplně vědomě.

A otázka, která mi pořád vrtá hlavou je: Na co bych si mohl hrát, co bych mohl předstírat, s celoskleněnými hodinkami Apple na ruce?

Zdroje:

1. http://www.brandchannel.com/home/post/2013/02/11/Wearable-Computers-021113.aspx#continue
2. http://russelldavies.typepad.com/planning/2009/11/playful.html

Schwarzenberg a Zeman před prvním kolem debaty (zdroj: ČTK)

Není mým záměrem svézt se na vlně omílaného tématu prezidentské volby. Dodnes mě ale fascinují okolnosti amerického prezidentského duelu mezi Kennedym a Nixonem v roce 1960. Ve velmi vyrovnaném boji Nixon údajně ztratil cenné body vinou nezdravého vzhledu (zotavoval se z nemoci), kamera zabírala, jak si viditelně otíral pot z čela během útočných dotazů Kennedyho a především vinou světlejšího odstínu obleku splýval s pozadím ve studiu. Na starých televizních přijímačích byl hůře viditelný. A teď máme historicky první prezidentskou debatu i u nás a tak si troufnu svůj názor a zhodnocení přinést i já. Nebude tu řeč o obsahu, tolik jako o signálech a dojmech, které debata vysílá k voličům.

Práce s kamerou

Překavpuje mě, jak málo oba kandidáti s kamerou pracují. Když vás kamera zabírá „on air“ většinou se nad ní rozsvítí signalizační světlo – právě proto, aby se například moderátor mohl dívat do obrazovky a ne stranou. Na první superdebatě jsem byl osobně a přišlo mi, že  takto „svítila“ jen část kamer v sále. To ale nic nemění na faktu, že se kandidáti pohledem do kamery skoro neobtěžují (natož aby si všímali nějakých světýlek).

Zeman se neustále kymácí, rozhlíží, dívá se na toho s kým hovoří a působí, že je zůčastněný a uvědomělý svého okolí. Navíc záběry jeho pousmívajícího se a vesele hovořícího obličeje navozují dojem zábavní show nějakého masového formátu – tolik blízkého právě masám.

Schwarzenberg si buď kamery a svého vzhledu v ní není vědom a nebo se o ně nestará. Ostrý obraz mu neodpustí sebemenší náznaky vytržení z konceptu (ať už potleskem z publika, či otázkou). Jeho body language je  navíc obětí záběru kamery. Schwarzenberg své tělo nastavuje všem nelichotivým úhlům a záběrům zestárlé postavy, které se zrovna namanou. Jeho upřímnost a zranitelnost jistě mnohým imponuje, ale řada lidí ji intuitivně zákonitě musí vnímat jako slabost.

Komunikace s publikem

Je důležité uvědomit si jak zásadní rozdíl je mezi publikem v sále a publikem televizním, internetovým, či snad dokonce rádiovým. V sále publikum vede primitivní dialog formou potlesku, který jak kandidáti, tak moderátor i publikum mimo sál dokáže brzy hodnotit podle intenzity a délky (pískot a křik jsem skoro neslyšel). Bouřlivý potlesk pro jednoho kandidáta může naopak zalarmovat a “aktivovat” mnohem větší skupinu diváků, kteří bojují za kandidáta druhého. Útočný postoj moderátora a jeho nestrannost dokáže ještě víc.

Zpravodajský záběr z debaty (zdroj: ČTK)

Zeman s publikem vede dialog formou dobře promyšlených odkazů (sám přináší témata), náznaků, oslovení (“pane Moravče”), vysvětlení a body language – neustálého (byť trochu zvláštního) pohybu.

Schwarzenberg se omezuje na komunikaci myšlenek, kterým ale často chybí dramatická tečka. Publikum se ho zdá spíš rušit, každá otázka jakoby mu hrozila přetrhnout nit. Když k veřejnosti promlouvá, skoro jakoby si to „mrmlal pod vousy“, spíš než, že by vysílal silný a neochvějný signál státníka, který nás povede.

Obrana a útok

Zemanova obrana je útok. Kdykoliv se cítí být ukřivděný moderátorem, jasně to řekne, aby o tom neměl pochyby ani přiopilý dělník na hranicích s Polskem. Kdykoliv oslovuje svého oponenta, říká mu „pane ministře“. Může se jednat o kolegiální formalitu, ale řekl bych, že spíš o důmyslné připomínání, že Schwarzenberg je zástupcem současné vlády. Chce na něho svalit vinu za vše zlé, co se o současné vládě, politické situaci a snad i hospodářské situaci míní. Celkem bez emocí myslím, že tím důsledně přikládá do ohně tolik oblíbené závisti a nenávisti vůči Praze a Pražákům. Zeman působí jako shovívavě přezíravý učitel na debatě pionýrského sjezdu. Chce ukázat, kolik toho k tématu ví a přečetl a trochu se přitom vytahuje na všechny ostatní.

Schwarzenberg se nebrání. Nevím, kdo z nich přišel se Zemanem tolikrát zmiňovaným návrhem neútočit na sebe, ale v jistém ohledu to lze považovat za slabost. Jako když si slabší pes lehne na záda a dává tím najevo, že nechce bojovat. Za nás ale prezident bojovat bude muset.

Rétorika

Zeman má tah na branku. Říká věci jako „je to jednoduché“ (např. lustrační zákon), takže i když divák problematice tématu nerozumí, má hřejivý pocit, že se o něho postará ten pán, který problém považuje za hračku. Zemanovi se zároveň daří dobře pracovat s dikcí, frázováním, pomlkami. To vše je (a je v podstatě jedno, z jakých důvodů) Schwarzenberga míjí a tím i on míjí mnoho lidí.

Naopak například Schawrzenbergovo „tehdá“  zní jako nerozhodné a neurčité „teda“, kterým bojuje o čas na rozmyšlenou. Jiné jeho obraty jako „šatlava“, nebo „žbrblání“ sice působí mile a mám pocit, že skoro vidím hřejivou lásku, která se při jejich zvuku rozpíná v tolika srdcích, jenže volba prezidenta není castingem na Santa Clause.

Debata Nixona a Kennedyho 1960 (zdroj: Wikipedia)

Věcnost

Zeman přináší i vlastní témata a zdánlivě věcně rozvíjí otázku. Dělá to tak například po odpovědi oponenta a tím ho v podstatě připravuje o možnost se k tomuto tématu také vyjádřit. Takže zatímco otázka položená moderátorem může být pro běžného diváka nezajímavá, to o čem Zeman za chvilku mluví už je blízké jeho srdci. A Schwarzenberg mlčí.

Když se Schwarzenbergovi podaří zformulovat jasnou, lidskou a třeba a hlubší myšlenku, nedokáže zareagovat na souhlasný potlesk a skončit. Místo toho silný dojem rozmělní doplňujícími informacemi (např. dekrety), které tlumí pozornost diváka až do momentu, kdy vnímá jen zvuk Schwarzenbergovy řeči. A na tom Schwarzenberg body může jen ztratit.

Výsledek debaty

Jsem přesvědčený, že první debata posílila přesvědčení voličů Zemana („Konečně na Hradě budeme mít svého člověka.“), otupila emotivní hrany jeho odpůrců („Je to zjev, ale dává smysl.“), pomohla mu získat řadu nerozhodných („Jako Čech je nám vážně blíž.“.) a  Schwarzenbergovi teď zůstává jen (byť nemalá) populace mladých euforických voličů, lidí děsících se komunismu a těch, kteří debatu neviděli.

Do druhé debaty zbývá času málo, ale řídit se pár dobrými poučkami, Schwarzenberg by mohl dosáhnout velkého pokroku. Jestli na sobě zapracuje bude svým způsobem také signál. Mimochodem po jedné ze zmíněných amerických debat televizní diváci za vítěze považovali Kennedyho, zatímco posluchači rádiového přenosu Nixona. Myslím, že u nás to bylo 2:0.

Proč? V 80 letech prošly vojenské struktury společenství NATO masivní změnou myšlení. Staré doktríny založené na klasické top-down hierarchii se s příchodem teroristických organizací staly neefektivní. Nepřítel přestal být snadno označitelný, frontové linie už nešlo snadno nakreslit na mapě. Rozhodnutí je dnes nutné činit čím dál rychleji. Dnešní vojáci jsou často v situacích, kde nepřipadá v úvahu volat do generálního štábu pro povolení.

Dle dnešní doktríny jsou tedy vojáci trénovaní aby byli schopní plnit konkrétní zadání své mise a činit informovaná rozhodnutí přímo v poli. Zároveň musí mít důvěru nejvyššího vedení, že svojí misi úspěšně dokončí. Jak to provedou už není do určité míry důležité.

Ve své podstatě lze tento systém přeložit jako snahu nejvyššího velení (nebo vedení) vzdát se micromanagementu, jasně zadat své požadavky a pak nechat na týmech nebo jednotlivcích zodpovědnost za jejich splnění bez přílišných zásahů. Tato filozofie není v business světě úplně nová, ostatně jí blogerka Kathy Sierra výstižně vysvětlila už před pěti lety na své grafice Zombie function.

Taková filozofie ovšem není k ničemu bez leadershipu. Když ve firmě nebo armádě není velitel, který dostatečně jasně definuje požadovaný cílový stav, vysvětlí role v týmu, definuje hranice (výše rozpočtu, lidské zdroje, …) a vůbec má plán, tak nepomůže ani sebevětší množství svobody.

Zdroj: http://www.fastcompany.com/3003397/mission-leadership-4-principles-creating-corporate-commandos

Přestože každý z nás žije svůj jedinečný příběh, ve většině situací, do kterých se dostáváme, sdílíme společná témata. Role, které v těchto situacích hrajeme pochází ze společného lidského repertoáru: otec, matka, dítě, milenec, tvůrce, válečník (co třeba takový hokejový nároďák?), pečovatel a nespočet dalších.

Každý z nás na sebe během svého života bere různé role. Přestože jich je mnoho, každý volíme některé role častěji a ty se tak stávají dominantními. To jsou příběhy, podle kterých více či méně vědomě žijeme naše životy.

Životní příbeh je tak pohádka, ve které sami sobě neustále vyprávíme o tom, kdo jsme, po čem toužíme, co můžeme a co ne. Identifikace vlastních dominantních archetypů člověku může pomoci v sebepoznávání, k růstu a seberealizaci.

V dřívějších dobách nám kultura poskytovala různá vodítka, jak se v životě chovat, abychom byli šťastní a aby společnost fungovala. Mohli jsme se opřít o rodové stařešiny, pak o Bibli, pravdy, které kolovaly z generace na generaci i (klasické) příběhy, které nám starší vyprávěli.

V dnešní době ale v Boha věří jen málokdo. “Rodoví stařešinové” neumějí zacházet s internetem, který nám dá lepší, rychlejší a pravdivější pravdu a radu na naše otázky.

A tak se má za to, že jsme si našli jiná vodítka, podle kterých se v životě orientujeme, a těmi jsou značky. Nike nám opakovaně ukazuje, jak lepších výkonů dosáhneme jen s pomocí vlastní disciplíny, Harley-Davidson že z konvencí se můžeme uvolnit hledáním cesty a Kofola nám podává lék na cynismus v podobě základní lidské nevinnosti.

Rád bych tuto roli značek pochopil více a proto Tě prosím vyplnění online dotazníku, který mi v rámci diplomky snad dá hlubší pohled na to, jak to mezi námi a těmi značkami teda je.
Na oplátku Ti nabízím možnost zjistit, jaké archetypy jsou Tebe dominantní (stačí vyplnit email na konci dotazníku). Vycházím přitom z výzkumu PMAI (Pearson-Marr Archetype Indicator®), jehož metodologie sice není zveřejněná, nicméně myslím, že se mi jí podařilo hodně přiblížit. Vyvinula ji Carol Pearson, která jako jedna z prvních využila archetypů právě v souvislosti s významem značek.

V případě, že Tě bude zajímat více, nebo budeš mít cokoliv na srdci, tak mi dej vědět na martin@everbay.co a každopádně sleduj Young Heady, kde bych o tom chtěl napsat, až bude hotovo.

Předem moc děkuji!

Warm-up ve středu večer v HUBu v podobě promítání úryvku z filmu „Fishead“ jsem nestihla. Nicméně mám film „v šuplíku“ pro dlouhé zimní večery.

8.11.2012 v 9:10 zahájili konferenci moderátoři Jan Rybář a Martin Ruman a nastínili průběh – konference  je rozdělena do 3 částí – Svoboda ve škole, Svoboda v práci a Svoboda ve společnosti. Loni, jak jsem se doslechla, se probírala „pouze“ Svoboda v práci – business mi přišel letos spíše okrajovou záležitostí, což bylo podle mě dobře. Konference byla díky tomu dost komplexní.

Ráda bych se podělila o hlavní a zajímavé myšlenky různých řečníků daných bloků. Hned zkraje doporučuji projít si seznam řečníků. U každého je info včetně  zajímavých linků – další zdroj inspirace. Nicméně na konferenci padlo, že videa prezentací budou postupně na webu či slideshare – takže i z tepla domova nebo kanceláře si můžete vyslechnout přednášky on-line.

Svoboda ve škole měla za cíl ukázat, jakým způsobem funguje dnešní vzdělávací systém a jaké jsou jeho hlavní altenativy. Hned první řečník Tomáš Feřtek nás ohromil různými grafy, čísly atd. Z jeho prezentace jsem si odnesla to, že problém v ČR je selektivita. Například ve Finsku jsou všechny školy stejně zaměřené. Zato my tu máme jazykovky, sportovně či jinak zaměřené školy. Děti jsou postaveny před selekci v celkem nízkém věku. Jednu z nejzajímavějších prezentací prvního bloku měla paní Jana Nováčková. Zabývala se všeobecně výchovnými styly – respekutjícím a mocenským(autoritativním). Demokratická výchova je taková, kdy se na stanovování pravidel podílejí všechny dotčené strany – tedy i děti. Následovala „videozdravice“ Ondřeje Hausenblase, ze které jsem si odnesla to, že rodiče by se měli angažovat ve škole, do které chodili popřípadě do které chodí jejich děti, což jsem se později přesvědčila u dalších řečníků, že se tak ne vždy děje. Ondřej Šteffl se soustředil ve svém videu na to, abychom nechali školy školami a šli jsme se starat o to, co dělají naše děti mimo školu. A že ne všechny videohry musí být špatné. Naopak. A také, že je dobré občas své děti vzít do práce – tím je také vzděláváme. Pavla Tomášková, ředitelka MŠ a ZŠ Ruská v Litvínově si získlala srdce nás všech – „Takovou ředitelku bych chtěla pro svoje dítě“, slíchala jsem odevšad. Ředitelka se žákovským parlamentem, lidským přístupem a selským rozumem v „problematickém“ regionu. Respekt!  Další ředitel, tentokrát Jindřich Monček z Poděbrad nás přesvědčil o tom, že škola je hlavně místo, kde by dítě mělo objevovat a kde by dítě mělo být oceněno.

Přestávka se nesla v rytmu výborného občerstvení „za lidové ceny“. Hlavně, že byla voda zdarma. Vyzkoušeli jsme také čítárnu, okoukli jsme  knihy ke koupi.

Druhý blok byl o Svobodě v práci. Hned první Michal Pastier s vervou ukazoval, jak to udělal, že se o jeho fimě Zaraguza hovoří. Obdivuju ho, nicméně styl prezentace „vychvalte se do nebes“ asi není jednoduše stravitelný pro každého…  Dalším prezentujícím byl Daniel Bezányi, který tvrdí, že svoboda je těžká unést – s tím souhlasilo několik na sobě nezávislých osob. Pro mnoho účastníků Svobody NaŽivo byl jedním z nejzajímavěších speakrů Jaroslav Seifert. On sám koučuje dělníky, mistry ve velkých závodech. Viděli jsme, jak to mají se svobodou oni. Že jsou i ti (a nemáme právo proti nim nic namítat), kteří chodí do práce prostě vydělat peníze a když se zavře brána závodu, práci vypouštějí. Líbilo se mi, jak si dělníci na svém pracovišti vytvořili společně s panem Seifertem pravidla – a podle nich „jedou“. Z videozdravice Ricarda Semlera jsem si vzala zajímavou myšlenku: „Přijde 17 letý na pracovní pohovor, ptají se ho, co chce dělat za 5 let. A podle svých vizí je souzen. Ale víme my, jak bude svět vypadat za 5 let? Změny ve společnosti jdou tak rychle, že tázat se i na blízkou budoucnost je trochu pošetilé.“ A na konci nás Ricard fatalisticky varoval, že času je málo! V patnáctiminutovce Martina Štrby mě zaujala věc, kterou máme všichni v hlavě – a sice, že jak firma působí na zaměstnance, tak oni pak působí na klienty – krásné zrcalo, že? Martin také doporučil komunikační kanál Podium a ospravedlnil všechny Facebookem posedlé zaměstnance, že „Facebook je forma fajčárské pauzy“, a proto ho u nich ve firmě nezakazují. Pro mě nejzajímavěší byla přednáška Martina Černohorského z EtNetery. Získal si mě tím, že si Martin na nic nehrál a říkal, jak se věci mají. Od loňského roku v EtNeteře zavádějí koncept Svobodné  firmy. Podělil se s námi o různá úskalí, výzvy a plány. A na konci řekl památnou větu: „Kdo jde se stádem, vidí jen zadky!“. Nesporně inteligentní Američanka Traci Fenton byla pozitivní tečkou za druhou částí. Její poselství se trošku ztratilo v gestikulaci a touze své sdělení do nás nahustit „po Americku“. Nicméně ve mě zůstala její rada zodpovědět si otázku „What would you do, If you weren´t afraid.“ Když jsme k sobě upřímní, občas se divíme, čeho se můžeme bát – a ani o tom třeba nevíme.

Překvapením večera byl Peter Živý a jeho zážitkové hry. Pauzu mezi bloky jsem pak strávila v kroužku těch, které bavilo hrát si a spojovat tyhle zkušenosti s realitou denního života.

Závěrečným blokem byla Svoboda ve společnosti. Cílem bylo podívat se na to, jak jsme na tom my Češi a Slováci se vztahem ke svobodě. Do jaké míry dokážeme sami svobodně žít a jak moc omezujeme svobodu ostatních. Začal Matěj Hollan, který v Brně „rozpoutal peklo“  – držím mu palce v boji s úředním šimlem a nezdravým rozumem. Kněz Bronislav Matulík vyprávěl o hříchu a o těch, které navštěvuje v různých věznicích. Opět zajímavý pohled z dalšího úhlu. Herecká špička večera Jaroslav Dušek měl príma připravený akt. Mělo to hlavu a patu, dynamiku, poselství a taky jsme se zasmáli. Hlavní myšlenkou bylo osvobození se od toho, co jsme se všechno naučili. Ve své řeči měl hodně pravd, takových malinkých, ale důležitých detailů. Tleskám. Také vystoupení Karla Janečka se mi líbilo. Karel se bere jako služebník dělání dobra. Říká, že každý člověk by měl naplnit své poslání, a že naše existence má hlubší význam. I proto se vrhl do boje s korupcí a diskuzi o hodnotách. Příspěvek Petra Brichcína mi přišel trochu manipulativní, například když dával do souvislosti „svobodu“ a zásadní úryvek z filmu Sofiina volba.

Jestli jste dočetli až sem, doufám, že vás alespoň pár myšlenek zaujalo. Mě se na konferenci nejvíce líbila ta nálada v sále. Spousta podobně smýšlejících lidí, inspirace a úsměvů. Bylo to moc příjemné. Ještě jednou díky a příští rok snad na viděnou!

Corporate social responsibility neboli CSR bylo tématem druhé YH jamu, kde jsme společně s našimi hosty diskutovali, proč by se firma měla CSR věnovat, komu pomáhá, jestli a jak zapojovat své zaměstnance do společenské zodpovědnosti firem.

Hosty večera byly:

Magdaléna Steinerová – CSR Manager, Marketing communication & PR ze společnosti ABB, propagátorka CSR a editorka webu www.csr-online.cz
Klára Tichá – EMA CSR Network Coordinator at KPMG Italy, Member of the CSR expert group
Simona Bagarová – PR a fundrising Manager – z neziskové společnosti Rozmarýna

Sed nec lorem orci, ac pretium elit. Pellentesque purus nulla, luctus eget dictum vel, aliquet id mi. Nunc eu lorem at turpis commodo ultrices eget ut eros. Morbi tempor, purus sed aliquam imperdiet, diam metus scelerisque ligula, ut fermentum lorem nunc quis eros. Maecenas eget elit eu dolor vulputate placerat et id elit. Pellentesque habitant morbi tristique senectus et netus et malesuada fames ac turpis egestas. Proin blandit semper dolor, convallis lobortis sapien dignissim a. Quisque at viverra massa. Pellentesque ut mi non tortor gravida ullamcorper. Suspendisse aliquet placerat egestas. Integer tempus nunc id orci euismod vulputate. Sed convallis egestas fringilla. Aenean vitae malesuada lacus. Sed gravida, quam eget blandit placerat, massa nisl fermentum justo, tincidunt tristique nisi felis a diam. Curabitur at leo sapien.

Proin consequat, arcu nec auctor vehicula, massa elit lobortis mi, eu tincidunt nibh lectus vel leo. Aenean ac tellus quis odio adipiscing dignissim. Nam sagittis elit et arcu commodo varius. Nullam fringilla, risus quis fringilla aliquam, dui arcu sollicitudin mauris, ut ultricies mauris risus vel lectus. Ut volutpat lobortis lorem quis placerat. Morbi tincidunt vestibulum cursus. Quisque in felis enim. Suspendisse laoreet dignissim magna ut commodo. Quisque non dui libero. Suspendisse cursus aliquet ligula, sed sollicitudin nisl pellentesque id.